Plzeňská kanalizace
Město Plzeň se rozkládá v mírné pahorkatině na soutoku čtyř řek, Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy. Kromě těchto větších vodních toků protéká částmi území města řada menších potoků a vodotečí.
Konfigurace terénu z hlediska odvodnění je velmi variabilní. Všeobecně ji lze charakterizovat širšími či užšími říčními údolími s malým podélným sklonem, které v příčném směru vytvářejí charakteristické říční terasy, vystupující na původní plošinu. V příčných směrech vodních toků se setkáváme s velmi proměnlivými spády. Konfigurace terénu určuje základní uspořádání stokové sítě.
První zprávy o kanalizaci pocházejí ze XVII. století. Tehdy se budovaly jednotlivé zděné stoky zcela nahodile a jejich stavba byla vyvolána zhoršujícími se hygienickými poměry ve městě. V roce 1637 postavili plzeňští řezníci zděný kanál z tzv. Masných krámů do mlýnské strouhy.
Další stoky byly postaveny ve třicátých letech XIX. století zásluhou královského purkmistra Martina Kopeckého. V této době se nejprve postavily stoky na náměstí, v Pražské a Říšské ulici, a později bylo tímto způsobem odvodněno téměř celé staré město. Tyto stoky byly zděné z cihel a opatřené vstupy s těžkými litinovými mřížemi. V roce 1833 bylo na výstavbu kanalizace vynaloženo 1330 zlatých. Roku 1839 byla postavena první stoka mimo staré město, která sloužila k odvedení odpadních vod z nových kasáren do řeky Mže s vyústěním u "Pekla". Později se stavba stok rozšířila i na předměstí města. Stavby však byly budovány nahodile, bez jednotného plánu, samozřejmě s vyústěním do plzeňských řek. Roku 1858 byla postavena stoka mezi oběma pražskými mosty, roku 1865 byl zbudován hlavní kanál na Říšském předměstí, který vedl Palackého náměstím, Radčickou ulicí ke Kalikovskému mlýnu s vyústěním do Mže. Téhož roku bylo započato s výstavbou stoky v Otakarových sadech. Čištění odpadních vod v té době neexistovalo.
Prudký rozvoj města v posledních dvou desetiletích 19. století si vyžádal řešení odvodnění města v celém komplexu. V roce 1890 bylo při městském stavebním úřadě zřízeno samostatné kanalizační oddělení v čele s dr. ing. Březinou a ing. Radovnickým. Oba stavební odborníci byli roku 1894 vysláni do ciziny, aby získali zkušenosti s navrhováním a výstavbou soustavné kanalizace. Navštívili 21 evropských měst, převážně německých, ale také Varšavu a Budapešť. Získané poznatky aplikovali v r. 1895 v povšechném návrhu splachovací kanalizace pro město Plzeň. Do tohoto návrhu byla pojata i část tehdy již fungujících stok, které tak slouží svému účelu dodnes.
Projekt kanalizace byl vypracován velkoryse na podkladě schváleného regulačního plánu i pro plochy určené k zástavbě ve výhledu. Základní použité hydrotechnické podklady byly stanoveny tak, že stoky postavené podle nich dodnes vcelku vyhovují. Generální návrh kanalizační sítě rozdělil město z hlediska odvodnění na dvě výšková pásma, a to dolní a horní. Hranicí mezi pásmy byla hladina velké vody z r. 1845, tehdy největší známé povodně v Plzni. Generální řešení městské kanalizace počítá s jednotnou stokovou soustavou.
Podle tohoto návrhu se kanalizace v Plzni postupně budovala a rozšiřovala. Pozdější úpravy v rámci územních plánů a generelů byly jen kosmetické úpravy. Poslední generel odvodnění města pochází z roku 2005, a je doplňován podle změn územního plánu města.
Z celkové délky kanalizační sítě tvoří přibližně jednu polovinu kruhové stoky, převážně z kameninových trub. V posledním dvacetiletí jsou pro kruhové stoky větších profilů používány i železobetonové trouby. Druhou polovinu stok pak tvoří profily vejčité, tlamové a atypické. Přibližně do třicátých let byly vejčité stoky stavěny z cihelného zdiva se žlábkem ze zvonivek, později byly tyto stoky stavěny z betonu se žlábkem ze zvonivek nebo kameniny a čediče. Kanalizační přípojky jsou všechny provedeny z kameninového potrubí, převážná většina dešťových vpustí je rovněž kameninová.
Přehled hlavních kanalizačních sběračů:
Roudenský, Strojírenský, Borský, Doudlevecký, Skvrňanský, Letenský, Doubravecký, Slovanský, Bolevecký, Městský, Úhlavský .
S rozvojem města se stoková síť postupně rozšiřovala, takže v současné době Vodárna Plzeň a.s. provozuje na území města Plzně 500 km kanalizačních stok, 16 000 ks kanalizačních přípojek o délce 125 km, 24 čerpacích kanalizačních stanic, 16 kanalizačních shybek a 83 odlehčovacích komor. Převážná část KS je v jednotné kanalizační soustavě, nově zpracovaný generel odvodnění ale ve vhodných lokalitách preferuje oddílný systém, takže do budoucna poroste podíl samostatných splaškových a dešťových kanalizací . Maximální hloubka uložení kmenové stoky pod terénem je 30 m (Úhlavský kanalizační sběrač). Největší sběrač, přivádějící odpadní vody na čistírnu odpadních vod, je dvoupatrový (spodní a horní pásmo), je 225 cm vysoký a 285 cm široký. Celkem je na kanalizační síť napojeno 98% obyvatel města a veškerý průmysl. Pro zajištění údržby a čištění kanalizační sítě má provoz kanalizace k dispozici vysokovýkonné kombinované vozy včetně vozů s recyklací (Hellmers, Wiedemann, CanalmasterDEMAN), sací a gulový vůz a potřebnou drobnou mechanizaci, určenou k opravám kanalizačních zařízení. Jen na území města Plzně je touto technikou zrevidováno a vyčištěno cca 35 % celkové délky kanalizace, při tom je vytěženo více než 400 t materiálu. Dále je odstraněno 500 – 600 havárií a poruch na stokách a kanalizačních přípojkách.
